Okamura na šestnácti stránkách nabízí xenofobii s hloupou nenávistí

Tomio Okamura se ve svém předvolebním speciálu čtvrtletníku “Na vlastní oči” dopouští hned několika potenciálních trestných činů, když ihned na první stránce čtenářům oznamuje, že “válka už začala”, aby následně své pravověrné rasisty navnadil na soutěž o nový iPhone 8, který zájemce získá, pokud se vyfotí s rodinou při hraní “Okamurova domečku”, nad jehož hrací plochou zaplesá jedině milovník diktatury, kultu osobnosti, nebo zarytý následovník českého fašismu.

Poloviční Čech, čtvrtinový Korejec a Japonec s poslaneckým pasem se zase jednou ukázal. Vytvořil demagogickou šestnáctistránkovou tiskovinu, nad kterou zůstává rozum stát. Alespoň člověk před volbami zaručeně ví, co je celá SPD a její fanoušci zač. Při pročítání jednotlivých stránek doslova běhá mráz po zádech. Takhle nějak by vypadal inovovaný nacistický týdeník Der Stürmer, pokud by vycházel  pod taktovkou současných radikálů hrajících si tu tam na účelové vlastence.

Kam se podíváte, tam na vás dýchá čirá nenávist, neznalost a ochota vyvolat v lidech dojem apokalyptických zvěstí, před kterými ochrání republiku jedině tokijský rodák se svými “kumpány” v pozadí. Rudá v úvodu protkaná v dalším obsahu sama o sobě působí agresivně a nechvalně dává nepřímo najevo, že právě toto politické hnutí by klidně spolupracovalo s KSČM, protože si to myšlenkově nízkoobjemová voličská základna žádá.

Doslova za bílého dne jsou čtenářům servírovány přibližně měsíc před volbami polopravdy, hoaxy, lži, které se šmahem klávesnice a následně také počítačových monitorů a tiskařských strojů stávají chvilkovými pravdami, protože kult osobnosti, diktátor v popředí by byl rád, pokud by svět v okolí býval skutečně  jednostranně zaměřeným. Okamurovo politické hnutí vytvořilo neskutečný paskvil, ve kterém se ihned na druhé straně zvědavý čtenář dozvídá šestnáct důvodů, proč by měl volit Svobodu a přímou demokracii.

Kdyby přeci jen někdo na okamžik tápal, tuplák zlatavého moku s pozadím Prahy napoví komu jsou určeny všechny následující řádky. Rozhodně se nejedná o vysokoškolsky vzdělané voliče přemítající nad předloženými fakty. Neúspěšný prezidentský kandidát první číslo svého čtvrtletníku tragikomicky označené za “NEZÁVISLÉ NOVINY” rozhodně necílil na vzdělané a demokracii milující voliče. Tomu také odpovídá veškerý obsah, nad kterým se český neofašista, rasista, panslavista a kulturní šovinista může doslova tetelit blahem.

Speciální číslo “NA VLASTNÍ OČI” to rozbalilo v celé své ohavnosti. Když pomineme pomyslný náklad půl milionu nesmyslů do české rodiny, přeci jen v nadcházejících volbách je xenofobních stran a hnutí více než dost a Okamura se snaží konkurenci překřičet hloupými floskulemi tak často viditelnými v nejrůznějších facebookových skupinách.

Minidav nevzdělaných miluje jednoduché nápady, i když jednotlivé myšlenky odporují zákonům České republiky. Tomio Okamura ihned na čtvrté straně slibuje, že rozpustí Senát a platy senátorů rozdá…..přeci jen předražení senátoři pospávají…

Možná si víkendový učitel vaření japonských jídel vzpomněl na své senátorské angažmá ve zlínském obvodě, ve kterém si později stýskal nad neschopností cokoli ovlivnit. Ostatně, to byl také důvod Okamurovy neúspěšné prezidentské kandidatury, kdy mluvka před televizními kamerami sliboval, že tentokrát voličům z Hradu pomůže mnohem víc, než nějaký senátor. Už tehdy se úsvitářský politik s Bártou v pozadí vymlouval na svou vlastní neschopnost a v podobném koloritu pokračuje i dnes.

Nedílnou součástí sebepropagace je vyvolání sebelítostného tónu, kdy všichni ostatní se spolčují, aby SPD poškodili. Tentokrát je trnem v oku Nova TV, kterou radikálové podezřívají ze spolčení se s politiky, když si reportéři dovolili sdělovat pravdu před vlhkými sny ukřičených nesnášenlivců z poslaneckých lavic. Na straně pět nechybí ani propagační fotografie Okamury s Nohavicou a kratičký úryvek z Lidovek…

Fotka z Globusu se musí náležitě ideově zpracovat, když už je tu možnost skrze ni s písničkářem oslovit další skupinu obyvatel, kteří si nyní mohou říct “ten Okamura asi tak zlý a špatný nebude, když se s ním fotí Nohavica”.

V neposlední řadě nechybí xenofobně zamýšlený rádoby vtip nepřímo schvalující topení uprchlíků ve Středozemním moři.

 Jediné, co je na daném místě zábavné, je pravá část zahrávající si opět s realitou, kdy 261 000 možná nakoupených lajků z Facebooku má být reálnou voličskou základnou…schválně, kolik lajků je pravých a kolik pochází z fake účtů….Okamura si v minulosti v trikotu Úsvitu za půl milionu kupoval hlasy na sociálních sítích, tak proč by to tentokrát nemohl dělat také? Apokalyptično zůstává zachováno také v účelově zobrazovaném dotazu majitelky obchodu salónu pro pejsky.

Odpornost Okamurovy manipulace graduje při zobrazení “Mapy smrti” , kdy opět je čtenář sunut do apokalyptických scénářů, poloupravené reality a otázky: “Mapa smrti: brzy tam můžeme být my”.

Rasisté opět straší a rozšiřují nepravdivé a poplašné zprávy. Snad nejohavnější na celém vydání je hrací pole “Okamurova domečku”. Jedná se o upravenou verzi známé společenské hry “Člověče, nezlob se!”, kdy kromě hracích polí vykukuje na hráče tvář Tomio Okamury a k nenávisti navádějí popisky u jednotlivých polí.

Tuto hru může hrát opravdu jenom hlupák. Je to poměrně silná káva. Pokud by tuto hru hrály skutečně děti, docházelo by během jejího hraní k ohrožování vývoje dítěte, které si díky tomu vypěstuje neopodstatněný strach z uprchlíků a neziskových organizací, které bývají v demokraciích nedílnou součástí společnosti. Slušný člověk se při pohledu na hrací pole a jednotlivé hlášky nejspíš právem pozvrací, protože takových zrůdností by se politická strana, nebo hnutí neměla ani omylem dopustit ve 21. století.

Pokud se skutečně xenofobní rodiny budou fotit př hraní a tuto fotku pošlou adminům facebookové stránky SPD, bude mít sociálka co dělat. Přeci jen by se děti neměly intoxikovat xenofobií a nenávistí.

Svoboda a přímé demokracie často ve svém šestnáctisránkovém plátku poukazuje na politickým hnutím Okamury označené “lháře a pokrytce”, ale je to především Tomio Okamura, kdo by se měl uvést na prvním místě lhářů a pokrytců. Jako tragikomický dovětek na konec nechybí Okamura coby  nezadaný a svobodný muž posilující v posilovně následně doplněný na příští stránce o “Můj boj za Tomia” učitelky Terezy. Jak symbolické a stejně laciné.

Předobraz dokonalého kultu osobnosti je vystavěn a bez problémů si vegetí na neznalosti a naivitě jednodušeji přemýšlejících spoluobčanů, kteří klidně ve jménu svých frustrací ze sebe sama půjdou volit Okamuru jako své želízko v ohni, i když sám nic nenabízí a slibuje vzdušné zámky.