Rozpad ČSFR proběhl legálně a je právně platný

O rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky panuje mnoho polopravd, lží a účelových nepřesností, na kterých staví svou názorovou existenci někteří čeští ultranacionalisté, když na sociálních sítích rozšiřují informaci, že rozdělení společného státu je nezákonné, protože o něm nebylo rozhodnuto na základě referenda. 

Čechoslovakisté věčně hledící k branám Rudého náměstí na svých shromážděních plných nejrůznějších neofašistů, extrémistů, rasistů a milovníků panslavismu sami sobě lžou, když ostatní přesvědčují o tom, že federace stále existuje, zatímco je Česká republika nelegálním následovníkem něčeho, co shromáždění nacionálové natolik milovali a doposud milují.

Historie v takovém případě bývá znásilňována a milovaná republika zneuctěna.

Ve skutečnosti je rozdělení ČSFR dlouhým příběhem, ve kterém k rozdělení nutně nemuselo dojít na základě referenda, protože ho politici mohli jednoduše obejít. 

Jak již bylo v článku naznačeno, rozdělení “společného” státu bránil existující ústavní zákon č. 327/1991 Sb. o referendu z roku 1991. K odstranění tohoto zákona bylo zapotřebí vytvořit ústavní zákon nový, na jehož vypracování legislativní rada pracovala a 3. září 1992, po schválení federální vládou, odeslala do Federálního shromáždění, kde jak si později řekneme, nebyl návrh zákona poslanci přijat.

Text nepřímé novely zákona o referendu byl jednoduchý. Obsahoval v § 1 čtyři možné způsoby zániku ČSFR:

  • deklarací Federálního shromáždění, schválenou ústavním zákonem Federálního shromáždění
  • dohodou obou národních rad
  • referendem na základě ústavního zákona Federálního shromáždění nebo ústavního zákona jedné či obou národních rad
  • vystoupením jedné z republik z federace

Návrh nové legislativy poskytoval referendum pouze jako jednu z možností, zatímco vládní strany zesílily kampaň proti referendu.

Svoboda občana, který ví dobře co dělá, byla nahrazena naprosto opačným názorem, který se v médiích začal objevovat již od začátku léta roku 1992.

Na Slovensku se dokonce začaly objevovat mediální útoky na příznivce federace, kdy tito lidé byli označováni například za “zrádce”. Servítky si nebrali také politici z ODS, kteří celkem nevybíravě útočili v médiích na zástupce občanské iniciativy “Za prosperující Československo”.

Zastánci referenda byli především stoupenci opozice, proti kterým vystupovalo mnoho vládních politiků.

Česká pravice dokonce začala tvrdit, že na Slovensku hrozí převzetí moci socialistickými a levicovými silami, a že rozdělení státu je nutné pro záchranu demokracie v České republice. Jako důkaz měl sloužit slovenský odpor vůči lustračnímu zákonu, podle kterého by oficiálně ani Dubček neměl zastávat vysoké funkce, i když je ve skutečnosti zastával.

Mečiar v jednáních prosazoval nemožné a nelogické návrhy, kdy na jednací stůl položil požadavky na mezinárodněprávní subjektivitu Slovenska, o které nebylo možné hlasovat, protože ve federaci mezinárodně stát jedná navenek pouze jako celek.

Slovensko skrze svého předsedu vlády jedním dechem hrálo hru o čas, ve které oficiálně v popředí stál požadavek na vytvoření unie, zatímco všichni velmi dobře věděli, že Mečiar chce rozdělení co nejvíce prodlužovat kvůli obavám z jednání Maďarska.

Právo uzavírat smlouvy s jinými subjekty mělo Česko i Slovensko od 1. ledna 1991 pouze v rámci federace, ale Slováci stejné právo chtěli mít i v případě zahraničí. Což nebylo logické, právně přijatelné a v parlamentu hlasovatelné.

ČSSD měla svůj program, kdy zástupci socanů jednali s Mečiarovou stranou, navrhovali něco jako soustátí po vzoru Rakousko-Uherska, avšak mezinárodněprávní subjektivitu Slovenska neřešili také. Samotný plán ČSSD nebyl realizován.

Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že v případě položení otázky “jste pro společný stát?” by většina voličů v ČR i SR odpověděla kladně.

Ovšem referendum jako takové by nejspíš nic neřešilo, protože by o další spolupráci v rámci společného státu rozhodovaly stále stejné politické subjekty, které by se rozhodně nedohodly a s největší pravděpodobností by došlo k eskalaci atmosféry, jež by nahrávala pouze nacionalistům jak na Slovensku, tak v Česku.

Byl tu zákaz majorizace, který politikům svazoval ruce. Samotná existence Stráského vlády byla v rozporu se zákazem majorizace, protože pokud prezidentem byl Čech, měl být premiérem federální vlády Slovák. Jenže Stráský i Havel byli Češi. S federací obecně byl problém. Když se to tak vezme, federace nebyla federací v pravém slova smyslu. Nejednalo se o rovnoprávné postavení. Češi často slibovali, ale mnohem častěji sliby nesplnili. Bylo tomu za masarykovské republiky a nejinak tomu bývalo později. Proto byly jakékoli úvahy o nastolení federace první republiky naprosto nereálné a nic neřešící. Kdyby nedošlo v 70. letech 20. století k návratu českého nacionalismu do federálních předpisů a upřednostňování českého, možná nemusela být porevoluční situace tak napjatá.

Poprvé se o referendu začalo ve Federálním shromáždění hovořit na druhé schůzi 16. července 1992, kdy poslanec KDH Ivan Šamko navrhl rozšíření programu schůze o bod požadující vypsání referenda podle zákona č. 327/1991 Sb. 

Poslancův návrh neprošel díky vládním stranám, a tak se opozice v rámci poslanecké iniciativy rozhodla pro vypracování novelizace zákona o referendu. Podle nové úpravy mělo být možné vypsat referendum nejen o vystoupení jedné z republik z federace, ale i o rozdělení státu, a to v obou republikách současně. Opozice sice o návrhu hovořila, ale nikdy ho Federálnímu shromáždění nepředložila k projednání.

Vládní politici jednání o státoprávním urovnání obstruovali.

30. července 1992 se společná schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů nekonala, zatímco 7. srpna se díky obstrukcím nedostalo na otázky o státoprávním urovnání. Obstrukce byly vládními stranami ukončeny poté, co byla podepsána dohoda mezi vládními partajemi a Mečiarovou HZDS o společném postupu ve Federálním shromáždění.

HZDS otázku referenda přímo neodmítala, ovšem vnímala ho jinak než například česká opozice. Referendum bylo Mečiarovou partají vnímáno jako záležitost ratifikační. 

Slováci se domnívali, že poslanci rozhodnou o odchodu Slovenska z federace, zatímco lidé, až bude vše dojednáno, v referendu pouze potvrdí vládní rozhodnutí. V tomto pojetí referendum skutečně ztrácí jakýkoli smysl. Slováci by rozhodovali o něčem, co bylo rozhodnuto dávno předtím…a co kdyby referendum rozchod odmítlo? Dohodnutý stav by nešel vzít zpátky a na názor lidí by se nebral žádný ohled.

O skutečné referendum Slováci nestáli. Voliči, obyvatelé Slovenska měli být nejprve usměrněni, aby nebyli pod vlivem čechoslovakistických vlivů a teprve poté, po “patřičné přípravě” a rozhodnutí slovenské vlády měli mít lidé možnost “rozhodnout”

S nadcházejícím podzimem se HZDS ve svém myšlení přibližovala k ODS a českým vládním stranám. Stále usilovněji se hledalo východisko, ve kterém Mečiarova strana zůstávala spojencem ODS v jednání. ČSSD svolala na 7. září 1992 do Prahy konzultativní poradu demokratické opozice bez komunistů a republikánů. Zde se politici shodli na tom, že je třeba zachovat náležitou posloupnost kroků: nejprve přijmout změnu kompetencí, přijmout nový zákon o referendu, vytvořit zákon o dělení majetku, a teprve nakonec zákon o způsobu zániku federace. Na krocích se předtím opozice s vládou nemohla domluvit. Nyní bylo jasné, co vše má následovat.

Zdeněk Jičínský za ČSSD navrhl, aby se poslanecké kluby předem dohodly, jaký způsob by byl pro ně nejpřijatelnější. Zánik na základě deklarace byl pro něj nepřijatelný, podobně jako zánik na základě dohod národních rad. Upřednostňoval referendum vyhlášené Federálním shromážděním nebo národní radou. Poslanec Jičínský navrhoval, aby klub ČSSD požadovat svolání mimořádné schůze Federálního shromáždění 11. září 1992 i přes odpor ODS a HZDS. A pokud by se to nepodařilo, na společné schůzi 22. září 1992 bude ČSSD trvat na referendu.

Mimořádná společná schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů se 11. září 1992 uskutečnila s jediným bodem “Zpráva vlády ČSFR o současné situaci ve státoprávním uspořádání vzhledem ke stavu přípravy přijetí zákonů o novém rozdělení státu.

Premiér Stráský zde potvrdil nutnost stát rozdělit a zdůraznil, že vláda se pohybuje na půdě svého programového prohlášení, které poslanci schválili.

Poslanec Jičínský za ČSSD řekl, že strana není proti samostatnosti Slovenska, pokud to bude projevem vůle Slováků. Poslanec Petrík za KDH obhajoval smlouvu mezi republikami. Opozice požadovala vyhlášení referenda, zatímco se zákonodárci opírali o novou petiční akci za společný stát, zahájenou 28. srpna.

Vláda byla během zasedání proti referendu a stejně tak se vyjadřoval Lux za KDU-ČSL. Opozice požadovala na federální vládě znovu jednání o vypsání referenda.

předseda federální vlády Stráský referendum odmítal slovy:

Jednak kampaň, která by se v souvislosti s přípravou referenda za tohoto stavu rozpoutala, a jednak politická nepřipravenost prosadit výsledky referenda, pokud by nepotvrdily probíhající vývoj, by podle názoru vlády přiblížily naši společnost nebezpečně jugoslávské situaci. Zhoršily by se vztahy mezi našimi národy a tím výchozí podmínky pro jejich soužití v tomto geopolitickém prostoru. Jsem přesvědčen, že mnohem realističtější v dané spolupráci dvou států, než lpění na společném státě, který by se o spolupráci – jak jsme byli svědky v uplynulých dvou letech – v podstatě nedokázal domluvit.

Premiér vlády ČSFR se domníval, že jednání o samostatnosti jsou již tak daleko, že by nesouhlas občanů v referendu k ničemu nevedl, protože by nešlo věci posunout zpět. Federální shromáždění tedy bylo to poslední, které by do věci fakticky mohlo mluvit. V režii dění měla ODS a HZDS. Pavel Dostál po Stráského proslovu navrhl vyhlásit vládě nedůvěru. Návrh však nebyl přijat. Jednání byla horečnatá, zatímco se Klausova partaj snažila vytvářet obstrukce.

Veřejné debaty o rozdělení státu nebyly vládními stranami kvitovány s povděkem. Abychom byli spravedliví, veřejné propírání rozdělení v médiích nechtěla ani opozice a dokonce i některá média. Politické hádky a jednání zkalila velmi smutná událost. 16. září 1992 se na zahradě svého domu polil benzínem a zapálil jednašedesátiletý Jozef Aszmongyi. Dvacet šest let žil v Česku, ale hovořil slovensky. Po sobě zanechal slovensky psanou výzvu “Za spoločný štát – Československo”. Média o jeho smrti moc neinformovala a dokonce i politici dělali, jako kdyby se nic nestalo. Jen málokdo ví, že ve jménu k odporu rozdělení federace spáchal jeden Čechoslovák symbolickou sebevraždu tolik podobnou té Palachově.

28. září 1992 se Klaus s Mečiarem nedohodli, když slovenská strana vyslovovala nesouhlas s návrhem zákona o dělení majetku federace, který den předtím schválila federální vláda. Šlo zejména o otázky dělení společné československé armády. Mečiar chtěl, aby i po rozdělení existovala společná armáda hlavně kvůli potenciální hrozbě přicházející z Maďarska. S tím Klaus nesouhlasil, protože nechtěl Česko zatáhnout do případného slovensko-maďarského sporu. Mečiar z jednání odešel, a tak díky tomu k projednávání zákona o zániku federace nedošlo. Na dalších pozdějších jednáních někteří poslanci požadovali dokonce vznik unie. Mezi nimi byl také Miloš Zeman. Jednání politiků bylo velmi chaotické. Jeden návrh střídal další.

K hlasování o návrhu ústavního zákona o způsobu zániku československé federace došlo 1. října 1992.  

Před samotným jednáním se hlasovalo o pozměňovacím návrhu poslance Ivana Fišery o ratifikujícím referendu. Fišerův pozměňovací návrh nebyl přijat.  Po tomto hlasování bylo jasné, že vládní návrh o zániku federace obsahující čtyři způsoby skonu společného státu nebude opozicí podpořen.

Návrh ústavního zákona o způsobu zániku československé federace, o němž jsme se zmiňovali na začátku článku, nebyl skutečně poslanci přijat.

Nastalou situaci využil Miloš Zeman, který znovu požadoval, aby se hlasovalo o jeho návrhu požadujícího sestavení komise pro vznik Česko-Slovenské unie. Po menší hádce, kdy se vládní poslanci pokusili hlasování nazvat zmatečným, neměla opozice chuť odsouhlasit další hlasování.

Záhy poté se začalo hlasovat o Zemanově návrhu na vznik komise pro vznik unie. Zemanův návrh byl přijat pod usnesením číslo 58 Federálního shromáždění. 

Díky tomu vládní politici začali mít obavy z rozprav o možné konfederaci, a tak následující hlasování o kompetenčním zákonu raději zablokovali svými obstrukcemi. Zeman byl ze svého úspěchu nadšen. Ve svých pamětech mimo jiné uvádí: ”

Snažil jsem se vypracovat projekt, který by vyšel vstříc emancipačním snahám Slováků, ale současně přerušil penězovod vedoucí z českých zemí na Slovensko tím, že obě země budou mít své samostatné rozpočty, bez dotací druhé země. Tím jsem ostatně vycházel vstříc i slovenským tvrzením, že na českou ekonomiku doplácejí, třebaže opak byl pravdou. Tento projekt jsem nazval Česko-Slovenská unie.

Ve skutečnosti Zemanův návrh na zřízení unie nebyl žádným vítězstvím. Jako první se ozvala často hystericky vyjadřující se ODA, která sama o sobě neměla ve Federálním shromáždění zastoupení. Kalvoda prohlásil, že je Federální shromáždění usnášení neschopné a nemůže přijímat zákony. ODA následně přijala usnesení, ve kterém se rozhodla, že bude ignorovat rozhodnutí Federálního shromáždění. Prosazení Zemanova návrhu nazvala “nebezpečným vítězstvím levicových sil”.

Vládní strany odmítly vyslat své zástupce do vytvořené komise pro vznik unie. Komise se vůbec ve výsledku nesešla a výsledek Zemanova “vítězství” narušil vztahy mezi ODS a HZDS.

Václav Klaus prohlásil, že “pro ODS je projekt unie od začátku nepřijatelný a slovenská strana to ví“. Navázání jednání mezi ODS a HZDS bylo velmi těžké a složité. 6. října 1992 se sešly delegace ODS a HZDS v Jihlavě. Téhož dne se politické kluby ODS, KDS a ODA dohodly, že pokud by jednání s HZDS nevedlo k dohodě o společném postupu při dělení státu, budou požadovat svolání mimořádné schůze České národní rady. Jinými slovy, pokus Slováci nebudou spolupracovat, vyhlásí Česká republika samostatnost sama – jednostranně bez spolupráce se Slovenskem.

Klaus v Jihlavě po Mečiarovi požadoval, aby podepsal prohlášení o tom, že se HZDS vyslovuje proti unii i konfederaci. Mečiar to podepsat nechtěl, ale nakonec po vzrušené debatě a Klausově vyhrůžce, že jednání opustí, prohlášení Mečiar podepsal, a tak se události kolem unie staly 6. října 1992 minulostí.

Mečiar sliboval  na Slovensku unii, ve které by rok, dva zůstal a následně vystoupil až by to pro něj bylo výhodnější a chování Maďarska jistější. Poté se ODS i HZDS dohodly, že obě strany podepíší řadu dohod, na kterých od léta 1992 minikomise pracovaly. Opozice kritizovala výsledky jihlavského jednání, ovšem po tomto rokování bylo jasné, že se federace rozpadne. Zábavné bylo, že se  dokonce tehdejší předseda ČSSD Horák distancoval od Zemanova nápadu unie a dělal jako kdyby nikdy neexistoval.

Po jihlavských událostech znovu na pořad dní přichází nový nový návrh ústavního zákona o zániku ČSFR. 8. října 1992 přijalo Federální shromáždění odloženou a před Jihlavou zablokovanou novelu ústavního zákona o československé federaci týkající se dalšího převodu kompetencí na republiky.

Přijetí velkého kompetenčního zákona prakticky znefunkčnilo federaci, která od 8. října 1992 zůstává jednotnou a funkční pouze na papíru, nikoli v realitě.

Federální vláda nebyla díky novým zákonům schopna prosadit nic vážnějšího, pokud s tím nesouhlasila slovenská strana, která si “dělala co chtěla”. Přesto všechno 15. října federální vláda předložila poslancům program opatření proti živelnému rozpadu ČSFR, ze kterého vycházelo, že činnost stávající vlády končí 31. prosince 1992. Tímto nepřímo bylo jasné, že federace vydrží do konce roku a poté zanikne.

Poté, co bylo jasné, že federace zanikne, začaly přípravy kolem ústavy České republiky, která se v hrubých rysech připravovala několik měsíců předtím.  Nadále se připravovaly dokumenty upravující vztahy a styky mezi Českem a Slovenskem.

Mezi tím vším byl před poslance postaven ústavní zákon o zániku ČSFR

Zákon o zániku ČSFR se skládal z šesti článků. První stanovil datum 31.12.1992 za den zániku ČSFR. Druhý článek řešil zanikání orgánů federace. Třetí jmenoval za nástupnické státy federace Českou a Slovenskou republiku. Čtvrtá část řešila okamžité přijímání a vydávání zákonů od 1. ledna 1993. Článek pět se zabýval možností uzavírat mezinárodní smlouvy a šestý článek řešil datum účinnosti jmenované ústavní normy.

Projednávání návrhu ústavního zákona o zániku ČSFR začalo ve Federálním shromáždění 18. listopadu. Při předložení návrhu tohoto zákona již bylo Československo smluvně nejrůznějšími dohodami rozděleno a federace zbavena faktických pravomocí.

Poslanci měli k zákonu mnoho připomínek a debata byla velmi mírně řečeno energicky náročná. Opoziční politici velmi dobře věděli, že Československo nezachrání, ale zároveň nechtěli před veřejností vypadat jako ti, kdo jsou za rozpad zodpovědni.

Opět se do popředí dostává záležitost s referendem. Poslanec Pavel Dostál oznámil, že poslanci ČSSD podpoří ústavní zákon o zániku federace jen v tom případě, že v něm bude klauzule o jeho stvrzení ratifikačním referendem.

Jménem klubů ČSSD, KDH a SDSS předložil proto sociálnědemokratický poslanec Ivan Fišera svůj pozměňovací návrh, podle kterého mělo být vypsáno na 19. prosinec 1992 referendum, ve kterém by se voliči vyjádřili k ústavnímu zákonu o zániku ČSFR.

Otázka v referendu měla být takováto: “Souhlasíte s uvedenými články ústavního zákona FS o zániku ČSFR?”

Byl to tragikomický návrh. O čem měli voliči rozhodovat, když de facto bylo všechno rozhodnuto a Dostálův návrh nabízel referendum nereferendum, jaké chtěl například Mečiar na Slovensku. Kdyby referendum skončilo negativně, zákon o zániku federace by stejně prošel, protože referendum nebylo pro vládu závazné, ale pouze doporučující a stejně stát už byl rozdělen na základě dohod.

Levý blok – KSČM prohlásil, že ústavní zákon nepodpoří. Návrh ústavního zákona přislíbily podpořit kluby ODS, HZDS, KDS a SNS. Václav Klaus jako předseda české vlády před poslanci řekl: “První minutu po ukončení referenda bychom byli přesně ve stejné situaci, jako jsme dnes. Tento stát by byl neřiditelný, neovladatelný, chaotický a strhoval by nás do hlubin a lákal by nás příliš blízko tomu, co dnes vidíme na Balkáně.” Upřímně řečeno, Klaus měl tenkrát docela pravdu. S tím Balkánem určitě ne, ale s tím ostatním ano. Díky smlouvám, dohodám a rozdělení pravomocí by bylo těžké řídit federaci. Referendum by bylo opravdu zbytečné a nic neřešící.

I kdyby referendum dopadlo odmítavě federace by stejně zanikla, protože kompetenční zákon z 8. října 1992 jí neponechal žádné pravomoce.

Fišerův návrh na vypsání referenda byl poslanci odmítnut a neprošel. Stejně jako celek neprošel návrh ústavního zákona o zániku ČSFR. Opozice nechala úmyslně projít návrh  pouze ve Sněmovně lidu, aby později mohlo dojít k dohodovacímu řízení, ke kterému ve dvanáctičlenné komisi došlo ještě týž den. O pět dnů později Federální shromáždění zasedalo znovu a dohodovací komise přišla se dvěma návrhy. První se týkal doporučení, aby poslanci po rozpuštění federace byli převedeni do národních rad a ten druhý se zabýval Fišerovým pozměňovacím návrhem, podle kterého měl Ústavní zákon o zániku federace nabýt platnosti po ratifikačním referendu v každé republice, nebo po schválení ústavními zákony národních rad.

Teoreticky vzato podle poslancova pozměňovacího návrhu mohlo referendum proběhnout v jedné z republik, zatímco v té další nemuselo a mohlo být nahrazeno schválením ústavního zákona národní radou. A klidně k referendu dojít nemuselo, pokud obě národní rady schválily ústavní zákon.

S druhým návrhem dohodovací komise nesouhlasila vláda spolu s vládními politiky. Hlasovalo se 25 listopadu 1992 a s druhým bodem dohodovací komise souhlasili jen slovenští poslanci ze Slovenské národní rady. Nakonec se o ústavním zákonu o zániku ČSFR jednalo bez návrhů dohodovací komise.

Ústavní zákon o zániku ČSFR byl schválen 25. listopadu 1992 jen velmi těsnou ústavní většinou.

Pro návrh ústavního zákona o zániku federace hlasovali všichni poslanci ODS/KDS, KDU-ČSL, HZDS a bývalí členové, vyloučení, nebo vystoupivší ze Sládkova Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa. Proti byli poslanci z KDH, Spolužití, Levého bloku, Sládkovi republikáni a většina členů slovenské SDĽ, českých sociálních demokratů, české Liberálně-sociální unie a většina slovenských sociálních demokratů (SDSS).

Pokud by zákon neprošel ani opakovaném hlasování, měla česká vládní koalice v záloze dvě řešení. První předpokládalo schválení usnesení o zániku ČSFR. Druhá varianta počítala se souhlasným usnesením obou národních rad. Obě řešení ovšem byla právně napadnutelná, a proto je vláda nechtěla použít. Ústavní zákon o zániku ČSFR byl oficiálně publikován 8. prosince 1992 ve Sbírce zákonů pod č. 542/1992.

Rozpad České a Slovenské Federativní Republiky byl legální podle práva, i když se někomu může zdát, že poslanci s vládou ignorovali ústavní zákon o referendu.

V ústavním zákonu o referendu v článku 1 odstavci 2 doslova stojí: “O návrhu na vystoupení České republiky nebo Slovenské republiky z České a Slovenské Federativní Republiky lze rozhodnout jen referendem“. Zákon předpokládal, že z federace bude chtít vystoupit jen jedna její složka. S tím, že by se státy navzájem dohodly zákon prostě nepočítal.

Politolog Petr Just Celou záležitost v Českém rozhlasu 6 komentoval slovy:

Tehdy náš právní řád zakotvoval povinnost referenda pouze v případě, že by jedna z dvou složek federace chtěla jednostranně vystoupit z toho společného svazku. To, pro co se rozhodli naši politici, tak vlastně bylo do jisté míry obejití referenda, protože se rozhodli nikoliv pro jednostranné vystoupení jednoho z těch dvou částí federace, ale pro dobrovolný rozchod, dvoustranný dobrovolný rozchod dvou částí, pro což nebylo podle tehdejší právní úpravy zapotřebí schválení referenda.

Politici ústavní zákon o referendu obešli…věc řešili skrze jiný ústavní zákon, na kterém se dohodli, takže není důvod tragikomicky vykřikovat cosi o tom, že Česká republika je nelegitimní a politici se dopustili porušení zákona. Žádného porušení se nedopustili, i když jednotlivé etapy rozchodu mohou působit zvláštně.