Slavnostní shromáždění na Vítkově bylo ideovým znásilněním úctyhodného dne

Slavnostní shromáždění na Vítkově se nese v tragikomické atmosféře, kdy na jedné straně postávají v prvorepublikových uniformách vojáci společně se sokoly, aby jen pár centimetrů před nimi celou akci uváděl Zemanovi a Putinově Rusku blízký a nedemokracii uctívající Vodička z Českého svazu bojovníků za svobodu. 

Tohle si opravdu Česko-Slovenská republika, jejíž založení si dnes připomínáme, nezaslouží. Stejně tak nepatřičný je husitský chorál, kterému salutovali v prvních řadách komunisté společně s čínským vojákem, jako kdyby Čína měla nějaké dílčí úsilí na vzniku samostatného státu uprostřed Evropy. Historie říká něco úplně jiného. Prozemanovská klaka čecháčkovského ultranacionalismu tíhnoucí k nesvobodě má zase jednou navrch, a to dokonce v tak památný den, jakým je 28. říjen 2017.

V prvních řadách by měli usedat přítomní veteráni už jenom proto, že právě tito lidé se nejvíce zasloužili o svobodu, o ochranu elementárních hodnot, ukázku pravého a nefalšovaného vlastenectví, zatímco komunisté, s Křečkem a tajuplným Číňanem po levačce na státnosti nemají podíl vůbec žádný.

Svým způsobem je to ideologická podívaná, kdy diktatury minulosti a také současnosti jsou jakoby naroubovány na historické události, se kterými nemají nic společného.

Předchůdci KSČM přinesli do státu diktaturu, pošlapali Masarykův odkaz, umučili a povraždili v pracovních táborech a služebnách StB spoustu lidí, zatímco dnes pohrobkové rudé krutovlády usedají v předních místech, aby k sobě přivzali také zástupce stejně krutého a ještě krutějšího režimu z Asie. Kdyby celou podívanou Tomáš Garrique Masaryk uviděl, určitě by se podivil, jak moc přítomní zneuctili český stát s československými příslušníky legií.

Oslavy české státnosti, založení Česko – Slovenské republiky se podobají nechutné frašce, kdy je znásilněn velmi důležitý odkaz. Dílo současné propagandy sesouvající republiku do východní náruče opět zaúřadovalo. Před oceněním přítomných veteránů dostala prostor ministryně Karla Šlechtová, která z rukou předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu převzala Pamětní medaili prvního stupně.

Jak hezký a zároveň odporný je tento okamžik. Prozemanovský příznivec rozdává cenu jinému prozemanovci…..je to jakési rozšířené vydání “populistů sobě”. Jak se asi postarší veteráni cítili, když před nimi dostala přednost ženština, jež se ani omylem nezasloužila o demokracii, svobodu, natož o založení českého státu.

Není divu, že se v sálu nacházel také krajně pravicový a silně proruský radikál Žarko Jovanovič, jehož hlava se mihla v kameře České televize. Ten nebohý facebookový štváč a podporovatel krajní pravice byl de facto názorově stejný jako Vodička, nebo Karla Šlechtová. I proto úvodní slova ředitele Národního muzea o svobodě a myšlenkách prvního československého prezidenta vypadala tak trošku komicky. Svoboda Masarykova není a nemůže být svobodou Vodičkovou, Šlechtové, nebo snad přizvaného hosta z publika, jež celé dění v přímém přenosu poskytoval svým krajně pravicovým a silně nenávistným přátelům.

Pokud letos v prvních řadách postával čínský voják, co bude následovat příští rok? Bude vedle české vlajky čínská rudá jako znamení nových, ještě zatracenějších časů? Budou i nadále do sálu zvaní představitelé domácí krajní pravice? Pražský hrad, ale také další organizátoři pamětných sešlostí by si měli uvědomit, že do slavností by neměly prolínat extrémní směry nemající nic společného se vzpomínanou událostí, protože pak dochází ke znásilnění odkazu a zároveň je xenofobní ultranacionálno povýšeno na něco normálního, čemu by měl našinec věřit každým coulem.

Dnešní představení na Vítkově bylo špatným odkazem pro budoucí pokolení. Skutečnému vlastenci se při pohledu na scenérii nedělalo skutečně dobře, protože přesně tohle si republika nezaslouží, i když ten česko – slovenský příběh byl hlavně o nenaplněných slibech a nadvlády Prahy nad Bratislavou. Rozhodně představitelé extrémních názorů a pohrobci vražedných režimů a jejich současníci na podobné akce nepatří.