Z oceněného Michaela Häupla xenofobní čecháčkové radost určitě nemají

Miloš Zeman, tak jako každý rok, uděloval státní vyznamenání. Opřen o ruku své manželky za zvuku fanfár dorazil do slavnostně vyzdobeného sálu, aby vzápětí “metály ctnosti” předal některým krajně pravicovým a prorusky smýšlejícím umělcům a žurnalistům, jakým byl například Troška, nebo nechvalně známý Petr Žantovský.

Zleva předávání vyznamenání Petru Žandovskému – zprava předávání vyznamenání Troškovi; zdroj: screenshot z přímého přenosu ČT24

Srdéčko průměrného čecháčka při pohledu na ikony radikalismu a jednoduchého přemýšlení poskočilo radostí, zatímco uvědomělý občan se chytal za hlavu, koho to zase prezident republiky ocenil. Jako kdyby nenávistné postoje vyvolávající zášť vůči obětem válek bylo myšlením hodným k získání Řádu bílého lva, nebo některé z dalších řad vyznamenání, jež hlava státu během sobotního večera přítomným rozdávala.

Neofašisté, nacionální bolševici, putinofilové, panslavisté, obyčejní rasisté a nejrůznější xenofobové mohli být chvilkami na co hrdi, když už ten začátek tak dobře nedopadl. Mezi prvními oceněnými totiž nebyl nikdo jiný, než dlouholetý vídeňský starosta Michael Häupl, jehož názory mezi ultranacionální scénou nebudou patřit zrovna k těm oblíbeným.

Zahraniční kandidát z nedaleké Vídně se před patnácti lety, když byl ještě Miloš Zeman předsedou vlády, s dnešním prezidentem pohádal kvůli názorům na sudetské Němce. Zcela správně nesouhlasil s demagogickými a generalizačními očerňováními všech sudetských Němců, kteří se v mluvě českého předsedy vlády měnili na “Hitlerovu pátou kolonu a zrádce Československa”. V roce 2002 v týdeníku Profil Michael Häupl o Zemanovi řekl “s tímto pánem bych nerad měl cokoli společného“.

Miloš Zeman chtěl být zase jednou populární před svou eqipou neznalých, a tak nemístnými komentáři nestátnicky přispěl k rozbourání česko-rakouských vztahů, které se později musely složitě dávat dohromady. Tím spíš je tragikomicky zábavné, že současný Miloš Zeman oceňuje Michaela Häupla za přispění k rakousko-českým diplomatickým vztahům, jako kdyby sám na své selhání před více než desetiletími zapomněl.

Cestu k sobě jmenovaní státníci hledají jen stěží. Ještě před rokem oba dva politici spolu téměř nemluvili, protože Zemanovy názory na rakouské prezidentské volby byly neskousnutelným chlebíčkem, který by si rakouský host rozhodně nedal jen tak k snídani. Český prezident podporoval krajně pravicového a populistického kandidáta rakouských Svobodných, zatímco primátor Vídně podporoval současného prezidenta Alexandera Van der Bellena.

Pohled na svět oceněného a oceňujícího je naprosto odlišný. A dost možná kdyby dlouholetý vídeňský primátor začal otevřeně hovořit o problematice sudetských Němců, čecháčkovští fanoušci Zemana by praskli zlostí, protože hodnotám humanismu tyto lidské existence nerozumí ani náhodou a ve věci poválečného dění i díky neznalostem historie dávají přednost povídačkám co bába povídala před holými fakty.

Možná si chtěl jeden z největších populistů Česka oceněním rakouského sociálního demokrata sám před sebou udělat zadobře, když už v těch kandidátkách jsou ikony krajní pravice, lží a nenávistí. Alespoň v osobě Häupla vykukuje do okolí maličký kousek humanismu, jemuž na své konečné cestě prezidentským mandátem dal mužík s holí v ruce na malý okamžik “šanci “.