Balfourova deklarace před umožnila kralování sionismu na Blízkém východě

2. listopadu 2017 tomu bude již 100 let, co světlo světa spatřila Balfourova deklarace. Tento dokument se tučným písmem zapsal do budoucího vývoje vztahů na Blízkém východě, kdy politická téze sionismu za pomoci rozhodnutí zkoušela zvrátit status quo v bouřlivé době nacionálních pnutí, kdy radikálové rozdělovali společnost na vyvolené a zatracené.

Diskuse o izraelsko-arabském konfliktu je vždy plná  emocí i pokusů ohnout historii a veškerou minulost ve svůj prospěch. Každá ze stran servíruje své požadavky a zdůvodňuje je stále pochybnějšími a méně ověřitelnějšími důkazy. Korektně politický pohled vytvářející neexistující čáry v časoprostoru je následován hloupostmi nacionalismu, kdy se rasa přeměňuje na dech beroucí příšeru.

Ve věci Izraele a Palestiny se nabízí hned několik zásadních pochybností…….když platí požadavky formulované v roce 1967, proč neplatí ty, které byly formulované v roce 1947? A jestliže platí požadavky formulované po Balfourově éře, proč neplatí ty, které byly vysloveny před vznikem osmanské říše? A jestliže platí požadavky vyslovené po Abrahámovi, proč neplatí požadavky vyslovené před Semity?……….při hledání dědiců Palestiny a Izraele bychom mohli s podobnou logikou zabřednout až do pravěku a dědici Izraele, potažmo Palestiny by mohli být klidně Baskové, nebo Keňané.

Kdo je morálně předurčen k tomu, aby stanovil přesně dané období, od kterého má ten či onen národ nárok na území?

Jsou těmi prameny staré, bájemi opředené texty? Nebo autoritami zůstávají politiky podporovaní vyznavači nacionalismu? Je vůbec možné, aby si nějaký národ, notabene na Blízkém východě, nárokoval území jako své dědičné dominium? Blízký východ je bouřlivé území, na kterém se střídaly národy, kmeny kultura……V sedmém století našeho letopočtu se Palestina stala čistě arabskou. Palestina dávno předtím přestala být židovskou zemí, protože židovský stát zanikl v prvním století našeho letopočtu. Od 16. století byla Palestina pod nadvládou osmanské říše a byla součástí tzv.  Velké Sýrie.

Židovský ultranacionalismus, obecně nazývaný jako sionismus, zneužil Hebrejce, Izraelity i Judejce k falšování dějin, kdy vznikaly mýty, lži a hlavně pohádky o kontinuitě i dlouhodobém majoritním výskytu Židů jako národa mezi nebezpečnými Araby.

Samozřejmě, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Hebrejci, Izraelité a Judejci nejenže žili v rozdílných historických obdobích, ale také se od sebe lišili způsobem života. Mísili se s Amorejci, Kanánejci, Midjánovci, Féničany a dalšími semitskými předchůdci Arabů, s nimiž sdíleli životní prostor společně s územím……….rovněž vzkazky o židovském národě, ve smyslu tak jak pojem “národ” vnímáme dnes, jsou mírně řečeno sporadické. Stejně tak je hloupé hovořit o čistotě rasy, etnika……..protože protože žádná rasa v průběhu dějin nebyla čistá a mísila se s rasami jinými(ostatně, jak je v článku uvedeno, Hebrejci, Izraelité a Judejci se mísili s Amorejci, Kanánejci, Midjánovci, Féničany a dalšími semitskými předchůdci Arabů)……to je velmi důležité, protože moderní sionismus říká, že je třeba udržovat etnickou čistotu židovského národa a odmítá například míšení s etiopskými Židy, Súdánci, Palestinci a dalšími etnickými skupinami v oblasti.

Židé mají, tak jako ostatní etnika, smíšené předky a v genetickém kódu kolují také geny Amorejců, Kanánejců, Midjánovců, Féničanů a dalších. Samotné slovo Hebrejec není odvozeno od území nebo oblasti. Vzniklo ze slova ibrí “ten, kdo překračuje” a bylo poprvé použito s Abrahámem, jež překročil řeku Jordán při putování ze svého domova chaldejského Uru do Svaté země. Před příchodem křesťanství judaismus nevyhledával své následovníky podle etnického původu.

Teprve v důsledku soupeření judaismu s křesťanstvím rabíni s židovskými vůdci upustili od metody “všeobecného obrácení na víru” a rozhodli se pro cestu “rasového zajištění boha”,

 Židé byli vyvoleni Bohem a Bůh si vyvolil Hebrejce, aby byli posly víry v jednoho boha. Soupeření mezi dvěma druhy monoteistického náboženství rozšířilo etos o vyvolenosti, nikoli však o nadřazenosti.

Pokud jde o oprávněné důkazy o vlastnictví Palestiny, žádná ze stran nemá patřičné důkazy o tom, že Palestinu vlastní. Ani texty Svatých knih nic takového nedokazují, i když to tvrdí. Nicméně, čistě náboženské důvody ospravedlňující vlastnictví země nejsou hlavní součástí sionismu.

Do počátku 19. století Židé nechápali osídlení Palestiny nacionalisticky.

Nacionalismus do toho vnesly až publikace Mosese Hesse, Lva Pinskera a především Theodora Herzla na konci 19. století. Politický sionismus, jež tito pánové propagovali, neměl zpočátku v Evropě a Americe velkou popularitu. Sir Moses Montefiore v roce 1837 při návštěvě Palestiny nalezl na 9000 příznivců sionismu. Byl to také Montefiore, jež v Palestině zakládal jednotlivé osady, sídliště lidí věřících v sionismus. Po něm tato sídliště podporoval finančně Rotschield. Tato sídliště měla v Palestině jen velmi malý vliv a zahraničí se k nim stavělo víceméně chladně. Ve stejné době židovský nacionalismus nalezl největší odezvu v carském Rusku, kde židovští studenti zakládali své kluby jako například BILU a Chovevei Ción.

Theodor Herzl se mimo jiné koncem 19. století zabýval otázkou vzniku židovského státu. Kvůli tomu také oslovil několik státníky. Jako prvního osmanského sultána Abdulhamida II., ten Herzla odmítl. Sionističtí vůdci ve jménu vzniklého státu oslovili německého císaře, jemuž předložili návrh, ve kterém židovská Palestina bude “přední frontou germánské kultury”. Na tento fakt se dnes z důvodu nacistického zla zapomíná a sionističtí aktivisté rádi zapomínají na to, že u Němců žádali pomoc s ustanovením židovské Palestiny. Herzl se obrátil na tehdejší velmoc, Velkou Británii. Ta, slovy tehdejšího ministra pro kolonie nabídla k ustanovení židovského státu africkou Keňu. Baron Maurice de Hirsche navrhoval dokonce území v Argentině. Část sionistů chtěla židovský stát kdekoli na světě a část radikálnějších s ortodoxními přístupy k věci požadovali židovský stát pouze na území biblického Sionu. Rozhořel se boj uvnitř sionistů, kdy každý požadoval svou vlastní ideu. Chudí sionisté a střední vrstvy patřily většinou k umírněnějším, kdežto ti bohatší razili cestu nacionalistických hnutí. Sionisty dnes opěvovaný Herzl chtěl přijmout nabídku Britů mít v Keni židovský stát, ale byl kolegy v hnutí přehlasován.

Základní téze židovského státu sepsal Herzl v knize Der Judenstaat a v roce 1897 na sionistickém kongresu v Basileji vystoupil s myšlenkou na “veřejně uznaný a legálně zaručený židovský domov v Palestině“.

Požadavky nezněly na stát, ale na domov…myšleno na domovinu ve staronové zemi židovských předků, kde by Židé mohli žít podle svých zvyků bez pronásledování

Na kritiky požadavků o domovinu v Palestině tehdejší sionisté odpovídali:”Jenom ti, kteří trpí velkou nevědomostí, by nás mohli obvinit z touhy po založení nezávislého Židovského království“. Slovo domovina bylo použito jen k uklidnění nesionistických Židů, kteří sionismus odmítali a sionismus odmítali jako nebezpečný extrémismus usilující o izolaci Židů od zbytku společnosti. Zdaleka ne všichni Židé jsou sionisté, těch opravdu radikálních sionistů je velmi málo. Sionisté se snažili dokazovat opak, protože nesionisté jim kazili politický lobbing. Sionisté prohlašovali nesionistické Židy za nežidy, případně za zrádce…..

Směrem k Osmanům a Němcům sionisté definovali vytvoření židovské domoviny jako protiváhu arabským požadavkům na autonomii. 

Sionisté velmi dobře věděli, že u Osmanů ani u Němců nepochodí, a tak se orientovali na Anglii. S myšlenkou oslovit ostrovního království v Evropě o pomoc s ustanovením židovské domoviny v Palestině přišel Vladimir Žabotinskij. Ten se také zasloužil o vytvoření Židovské legie, jež bojovala po boku Britů za vyhnání Osmanů z Palestiny. Skrze vojenskou podporu chtěli sionisté udělat na Brity dobrý dojem. Hlavní osobností při vyjednávání s britskou stranou byl dr. Weizmann. Podařilo se mu spojit s britským ministrem zahraničí Balfourem a vydavatelem Guardianu. Oba dva pánové požadovali podporu humanitární i vojenskou pro doktora Weizmanna. V  Británii působily dvě velmi silné židovské organizace: Rada zástupců britských Židů a Anglo-židovská společnost.

Sionisty ve Svaté zemi podporovali rovněž Židé ze Spojených států amerických. Ti sice podporovali kulturní cíle sionismu, ale nepodporovali politické cíle sionistů uznat Židy jako národ bez domova.

Odpůrci sionismu byli proti vytvoření jakéhokoli židovského státu, protože jejich slovy: “Židé jsou a pravděpodobně také dlouho zůstanou menšinou obyvatelstva Palestiny, a proto by se mohli dostat do sporů se svými sousedy jiných ras a jiného náboženství, což by vážně ohrožovalo jejich vlastní vývoj“……..do jaké míry tehdejší odpůrci měli pravdu vidí každý současník.

Úsilí Spojeného britsko – židovského výboru vyústilo v tzv. Balfourovu deklaraci, ve které se britská vláda kladně staví k vytvoření “židovské domoviny” v Palestině.

Zajímavé je, že s vydáním Balfourovy deklarace bylo rovněž řečeno, že nebude učiněno nic, co by ohrožovalo náboženská nebo občanská práva již neexistující nežidovské komunity žijící v Palestině, nebo práva Židů žijících kdekoli jinde ve světě.

Opět bychom dnes mohli polemizovat, zda došlo k porušení deklarace…..upřímně řečeno, díky teroristickým uskupením sionistů, jež útočily proti nežidovským obyvatelům Palestiny, bylo jasné, že ani naplněna být v celé své části být nemůže. Balfourova deklarace obsahovala také závazky a záruky podávané Arabům. Židovská domovina bez politické deklarace státu měla být naplněna již tím, že se do Palestiny bude stěhovat větší množství Židů. Balfourova deklarace vešla v platnost dopisem britského ministra zahraničí adresovaného lordu Rotschildovi. Britský ministr zahraničních věcí se tímto aktem velmi výrazně zapsal do dění na Blízkém východě. Před začátkem první světové války se začal vzmáhat na Blízkém východě arabský nacionalismus a Arabové využívali své delegáty při tukreckém parlamentu. Jedním z takových delegátů byl praděd jordánského krále Husajna, Husajn al-Hášimí, jež v dalším vývoji na arabské straně zastával velmi významnou a velmi důležitou roli. Chtěl se odprostit od Osmanské říše, zároveň však nechtěl zůstat v područí západní Evropy……nejdříve podporoval Turky, až 23. května 1915 se svými arabskými spojenci z Iráku a Sýrie vyhlásil Damašský protokol, jímž deklaroval nezávislost všech arabských zemí v Asii s tím, že deklaroval speciální práva cizincům i speciální postavení Spojeného království v nových arabských zemích. Po akceptaci Damašského protokolu britskou stranou byl Husajn ochotný vojensky povstat proti Osmanské říši.

Britové nechtěli sami vstoupit do války s Osmany a proto si britský komisař v Egyptě Henry McMahon dopisoval s Husajnem. Britové se nechtěli přímo zavázat k čemukoli. Zároveň Araby na Blízkém východě potřebovali proti Osmanské říši……Arabové chtěli před vstupem do války s Osmany jasné záruky uznání samostatnosti….sionisté později uvádějí, že do McMahonových slibů nepatřila Palestina…..ale pozdější analýzy dvou dokumentů Memorandum o britských závazcích i Dodatku předchozích závazků vlády jeho Veličenstva na Blízkém východě vyplývá, že

mezi McMahonovými sliby na samostatnost arabských zemí byla také Palestina

Přislíbení samostatnosti McMahonem Husajn přesvědčil všechny ostatní arabské kmeny, jež následně bojovali proti Osmanům. Kdyby vůdce Arabů věděl o tajných dohodách mezi Ruskem, Británií a Francií eskalující 16. května 1916 v uzavření Sykes-Picotovy dohody, jistě by se do bojů proti Osmanské říši nepustili. Dohoda mezi třemi mocnostmi rozdělovala kořist Osmanské říše mezi Rusko, Francii a Británii. Francie měla dostat západní Sýrii po město Mosul, zatímco území bývalé Mezopotámie(dnešní Irák) až k Perskému zálivu měl připadnout Británii. Rusko mělo získat prostor kolem Úžin Bospor a Dardanely, a také vilájety Erzerum, Trabzon, Bitlis, Van a část Kurdistánu. Severní část arabských zemí v Asii měla připadnout Francouzům a jižní Britům. Francouzi chtěli vládnout celé Velké Sýrii, ale to Britové odmítali. Palestina měla dostat mezinárodní status s mezinárodní správou.

Na správě Palestiny se měly Francie i Británie podílet společnými silami a mezi sférami vlivu měl vzniknout blíže nedefinovaný “arabský stát”, pod dohledem obou signatářů s přednostním právem získávání koncesí a poskytování půjček.

Britové slibovali ústy McMahona Husajnovi samostatné státy i samostatnou Palestinu, i když mu za zády dojednávali s Francií i Ruskem něco jiného. Kdyby v roce 1918 nebylo ruské revoluce a následného odtajnění carského archívu, nikdy by Turkové neinformovali Araby o tajné dohodě, protože o ní kromě zainteresovaných stran nikdo nevěděl. Husajn požadoval od Britů vysvětlení, zatímco Turkové slibovali v případě uzavření separátního míru samostatnost arabských území. Londýn na Husajnův dotaz odpověděl slovy: “Vláda Jeho Veličenstva potvrzuje předchozí závazky poskytnout a uznat nezávislost arabských zemí“. O tajné dohodě Británie s Francií a Ruskem nevěděli ani sionisté. Sedm arabských vůdců se znovu v Káhiře zeptalo Britů jak to vidí s Araby a Londýn znovu 16. června 1918 potvrdil předchozí závazky vycházející z korespondence McMahona s Husajnem a dala souhlas s vytvořením režimu podle přání obyvatelstva v tzv. Deklaraci sedmi.

Zatímco Balfourova deklarace chránila a zastávala občanská a náboženská práva Arabů v Palestině, politická a ekonomická práva byla garantována slibem britského archeologa D. G. Hogharta. Ten po vydání Balfourovy deklarace Husajna v Džidě ujistil, že

“návrat Židů do Palestiny bude povolen pouze na základě stejných svobod, jaké požívá doposud žijící obyvatelstvo v Palestině, a to jak v oblasti politické i ekonomické”

Hoghart Husajnovi neřekl, že židovský stát hodlá Anglie založit. Husajn nebyl podle dobových dokumentů proti usídlení Židů v arabských zemích, dokonce jim deklaroval svobodný přístup na svatá místa. Sionisté po vítěžství Britů v první světové válce nechtěli zhatit své naděje a tak konejšili arabské vůdce s tím, že nehodlají založit izraelský stát v Palestině.

Doktor Weizmann, jež byl hlavním iniciátorem jednání o vzniku státu Židů se v roce 1919 sešel s arabským vladařem Fajsalem a společně podepsali dohodu o plné spolupráci při budování Palestiny za předpokladu, že Britové uznají své závazky a uznají nezávislost arabských zemí.  

Koncem první světové války se arabští nacionalisté sešli, aby zorganizovali volby do Všeobecného národního sytského kongresu, jehož hlavou měl být již zmiňovaný Fajsal. Kongres zamítl židovskou imigraci do Palestiny a odmítl sionistické požadavky na založení sionistického židovského státu. Zároveň stanovil, že Židé žijící na území spojené Sýrie budou mít stejná práva jako Arabové.

Arabové Židy nechtěli diskriminovat. Zcela naopak jim zajišťovali v novém státě stejná práva jako mají všichni ostatní.

To je velmi důležité z ideového hlediska, protože sionisté tvrdí opak, i když historické prameny usvědčují sionisty ze lži. Jenže, zatímco Arabové vyhlásili samostatnost Sýrie, Spojenecká rada čtyř v San Remu pokračovala v dělení Osmanské říše. V prohlášení z 5. května 1920 Velká Británie “zapomněla” na své závazky vůči Arabům, rozdělila Sýrii a za to dostala od Francie a Itálie právo na Palestinu.  Je tu další zrada. Velká Sýrie byla rozdělena na tři sféry. Sýrie a Libanon připadla Francii a Británie dostala Palestinu, nad kterou měla vykonávat správu dle Balfourovy deklarace. Území na východ od Jordánu bylo vloženo pod palestinský mandát bez samostatnosti a sliby dané McMahonem Husajnovi měly být naplněny vytvořením Zajordánského království.

Sionisté na Balfourovu deklarace pohlížejí po svém a říkají, že deklarace nahradila všechny předchozí dohody, aby zajistila vytvoření sionistického židovského státu. Ale to není pravda. McMahonovy sliby byly platné navzdory Balfourovy deklarace. Na druhou stranu je pravdou, že pojem “domovina” používaný v deklaraci je dvojsmyslný. Sám Balfour se o něm v roce 1917 vyjádřil slovy, že domovina znamená nějakou formu britsko – amerického protektorátu, uvnitř kterého budou Židům poskytnuty všechny možnosti pro svoji ochranu, vzdělání, zemědělství, průmysl……….politická prohlášení britského ministra pro kolonie známá jako Churchilova bílá kniha o Palestině říká: “Očekává se, že statut všech občanů v Palestině před zákonem bude palestinský. Nikdy se nezamýšlelo, aby tito, anebo jakákoli část podléhala jiným právním normám“.

Samotný Churchil Araby uklidňoval, že židovská domovina neznamená židovskou vládu, která by vládla Arabům. Dodával:”Nemůžeme tolerovat vyvlastnění jedné skupiny lidí skupinou druhou

Britský ministr zahraničí, Lord Grey 27.  března 1923 v Horní sněmovně k Balfourově deklaraci poznamenal: “Balfourova deklarace slibovala sionistický domov bez předsudků k občanským a náboženským právům obyvatel Palestiny.  Sionistický domov,  moji lordi,  nepochybně znamená sionistickou vládu na území,  kde je tento domov umístěn. A protože 93 procent obyvatelstva tvoří Arabové,  nevidím jiné možnosti,  než vytvořit arabskou vládu bez předsudků k jejich občanským právům.

Z tohoto prohlášení vyplývá, že na území Palestiny v roce 1923 žilo pouze 7 % židovských obyvatel a zbytek tvořili arabští muslimové a křesťané. 

Sionisté často hovoří pravý opak a říkají, že Židů bylo v Palestině mnohem víc a minoritu představovali Arabové……jak vidíte, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Židé byli minoritou a kvůli minoritnímu počtu Židů navrhoval Lord Grey vytvoření arabské vlády v Palestině. Nabádal své kolegy, aby probádali všechny závazky a rozhodli se “pro nejsprávnější řešení”. Nejrůznější sionistické skupiny si Balfourovu deklaraci vykládali po svém. Někteří chtěli přímo zabíjet a rozšiřovat sionismus silou, jiní Balfourovu deklaraci považovali za povinnost rozhodovat po boku ostatních…….

Podle sionisty Achada Haama znamenalo konečné znění Balfourovy deklarace odmítnutí židovských historických práv na Palestinu: “Jestliže postavíte svůj dům nikoli na neobydleném pozemku,  ale v místě,  kde již stojí jiné domy,  pak jste jediným pánem jenom tam,  kde se nalézá vstupní branka.  Národni domovina složená z různých lidí v téže zemi může vyžadovat pouze národní svobodu pro každého z nich ve vnitřních záležitostech. Avšak společné záležitosti musejí být řízeny všemi majiteli domů.

Dr.  Chaim Weizmann, blízký přítel a žák Achada Haama, připouštěl,  že konečné znění Balfourovy deklarace vymezuje charakter “národní domoviny” v Palestině,  avšak byl přesvědčen, že politická práce ještě zdaleka neskončila. Tvrdil, že “rozhodnutí ze San Rema byla počátkem nové éry v politické bitvě a sionistická organizace byla naším nástrojem politické akce. Jiní sionisté považovali za zcela normální Araby z Palestiny vyhnat a vykořenit je. Sionisté chtěli dokonce mandátní území Palestiny rozšířit až na území Zajordánska. Na jednáních se sionističtí vůdci domlouvali na tom, že domovina nestačí, a že budou usilovat o vznik státu.

Prostředníky mezi Židy z Palestiny a Brity byla Sionistická komise, jež se společně s Židovskou agenturou snažila o získání co největšího prostoru pro Židy v Palestině. Zakládala nové školy i infrastrukturu pro 700 000 Židů, jež v Palestině tenkrát žili. Prvním vysokým komisařem Palestiny byl jmenován sionista Sir Herbert Samuel. Židovská agentura se stala de facto židovskou vládou v rámci mandátní vlády a získávala ideovou i finanční podporu pro sionismus. Díky podpoře Britů Židovská agentura získávala navrch nad sílícím arabským nacionalismem v regionu.

Weizmannova koncepce národa byla koncepcí veskrze rasistickou.

Weizmann se svými následovníky zastával názor, že člověk se nestane židem jen tím, že začne vyznávat judaismus. Žid se podle Weizmanna stává židem jen tehdy, pokud se židem narodí a židem je až do své smrti. Za touto koncepcí se ukrýval kult nacionální výlučnosti, výjimečnosti. Američtí Židé sionisty v Palestině podporovali nejspíš jen díky neznalosti. Sám Weismann se k tomu vyjádřil slovy: “Ti bohatí Židé,  kteří se nemohli úplně zbavit pocitu odpovědnosti vůči svým lidem,  avšak nemohli se současně ztotožnit s nadějemi mas,  byli připraveni pomáhat asi v tom smyslu,  že jejich pravá ruka nevěděla,  co dělá levá.  Pro ně byla zamýšlená univerzita v Jeruzalémě filantropií,  která je nijak nekompromitovala,  pro nás to bylo národní obrození.  Oni dávali se zapřením,  my jsme přijímali s výhradami

Jedni chtěli být mecenáši umění a ti druzí velkými nacionalisty usilujícími o rasisticky pojatý princip národa. Po první světové válce byly národy považované za dobrý objekt obchodu, se kterým se může dělat mezinárodní politika. A přesně k tomu sloužila Balfourova deklarace. Dávala prostor sedmi procentům i převahu nad devadesáti třemi procentům arabských muslimů a křesťanů. Není divu, že na teroristické činy židovských organizací odpovídaly arabské nacionalistické skupiny, jež si nechtěly nechat líbit porušování svých práv. Američané po vyhlášení Balfourovy deklarace v roce 1919 zřídili vyšetřovací komisi vedenou dr. Henry C. Kingem a Charlesem R. Craneem. Tito pánové zastupovali USA v Mezinárodní komisi pro mandátní území v Turecku. Pánové v Palestině šest týdnů zjišťovali situaci.

Teprve v roce 1922 byly závěry Kingovy a Craneovy komise zveřejněny: “Žádný britský úředník,  s kterým komisaři jednali, nevěří,  že sionistický program může být uskutečněn jinak,  než silou zbraní. Jen velmi zredukovaný sionistický program by měl být vyzkoušen a předložen na mírové konferenci a pak jen velmi pomalu zahájen

Američané velmi dobře věděli, že mírové soužití po zavedení Balfourovy deklarace nebude možné.

Komise navrhla,  aby pro celou Sýrii včetně Palestiny byl ustaven jeden mandát,  v rámci něhož by se Libanonu dostalo autonomie. Americká komise také doporučila,  aby se Fajsal stal králem Sýrie a další arabský vládce byl vybrán pro Irák.  Byla požadována modifikace extrémního sionistického neomezeného programu židovského státu.

K Balfourově deklaraci King a Crane napsali: “Domovina není ekvivalentem přetvoření Palestiny na židovský stát.  Vytvoření takového židovského státu nemůže být uskutečněno bez nejtěžšího překročení občanských a náboženských práv existujících společenství nežidovských.  Židovské organizace se netajily tím, že chtějí likvidovat majetek Palestinců jeho vykupováním nebo ničením. Netajily se ani tím, že chtějí vyhnat Palestince z celé Palestiny i za použití zbraní. Samozřejmě, sionisté odmítají, že by použili násilí, a pokud ano, říkají, že tak učinili pouze v sebeobraně……to je samozřejmě lež a závěry americké komise to dokazují.

Z toho zcela jasně vyplývá, že Balfourova deklarace umožnila na Blízkém východě kralování sionismu. Nepokoje mezi Palestinci a Židy sílily a eskalovaly v roce 1936 k útokům na židovské civilisty i generální stávku Arabů. Do Palestiny byla poslána britská vyšetřovací komise, obecně známá jako Peelova královská komise, jež měla události i situaci v Palestině vyšetřit.

22. června 1937 Peelova královská komise doporučila rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát.

Židovské organizace se proti závěrům Peelovy komise postavily a donutily britskou vládu k ustanovení nové komise, tentokrát Woodheadovy komise, jež měla prozkoumat plán rozdělení Palestiny na dva státy. Oblast Palestiny se zmítala v regulerní občanskou válku. Komise poukazovaly na nutnost rozdělit území na arabské a židovské, ale sionisté s arabskými nacionalisty takový koncept odmítali. Kdyby nebylo Balfourovy deklarace z roku 1917, mohlo dění na Blízkém východě vypadat úplně jinak.