Zatímco lidé 17. listopadu vzpomínali na Sametovou revoluci, Ponert “oslavoval slovanství”

Někteří ultranacionalisté se chovají jako malé děti. Možná se tak trošku stydí za historii vlastního národa, mají problém se svou pozemskou malostí, a tak ji vylepšují nejrůznějšími pohádkami o slovanské kultuře sahající tisíce let dozadu k bájným kulturám a snad ještě bájnějším zvykům, kde mýty o árijsko-slovanské historii tvoří základy nových, zaručeně vlasteneckých myšlenek.

Na panslavismus jdoucí naproti ruské touze imperialismu se vždy nějaký ten neználek chytí. Moc takových lidí vyprávějících o pětici knih Slovansko-árijských véd není, ale některým existencím na pokraji ultranacionálního spektra to stačí. Cítí se na malý okamžik důležití, a když přijde na věc, začnou zarputile do odpůrců šrotit ideologii omlouvající nejen rasismus, odpor k jiným etnikům, kulturám, ale také náboženství.

Naučená fakta z ruských výmyslů říkají, že slovanská kultura sahá 7 526 let zpátky, a tak by se nikdo neměl rozčilovat na tím, když propagátor árijsko-slovanských teorií odkáže na letáček s předstaroslověnským písmem, shodou okolností tolik podobným k dnešní ruské azbuce. S podprahovými informacemi se musí umět zacházet, a tak v této názorové skupině vítězí demagogie vytlačující fakta jako naprostou zbytečnost.

Zdeněk Ponert propagující myšlenku árijsko-slovanské kultury; Zdroj: https://www.hrebenar.eu/2017/09/typickym-zastancem-mytu-o-slovansko-arijske-historii-je-zdenek-ponert/

Jedním z představitelů této názorové větve není nikdo jiný, než Zdeněk Ponert, veřejnosti známý především s absurdním podobenstvím petičního stánku, kterým v jeho podání může být taxík, nebo obytný vůz.

Zatímco 17. listopadu 2017 většina lidí vzpomínala na památku studentů a porážku komunismu, Zdeněk Ponert pod plachtovým modrého stánku, na jehož průčelí se prsil mimo jiné také název neexistujícího soustátí, na Praze 4 v Bráníku provozoval jakýsi camp u Vltavy věnovaný příznivcům slovanství, kdy před všemi uprostřed plápolalo v ohni dřevěné poleno – kanadská svíce, zatímco těch několik ani ne dvacet účastníků korzovalo okolím se zaručeně pravým národovectvím v srdci.

Zdroj: screenshot z Youtube

Alespoň si přítomní mohli “po slovansku” opéct buřta, i když ani ten určitě slovanský nebyl. Jeden by řekl, že tito absurdisté věřící totálním výmyslům použijí nějakou obdobu zaručeně slovanského ohniště, ale místo toho všeho bylo k mání úplně něco jiného, neslovansky a zaoceánsky pojmenovaného.

Zdroj: screenshot z Youtube

Na plácku zeleně se sešli lidé považující 17. listopad za podvod páchaný na občanech. Díky Československu a podivnému znaku na plachtě se čechoslovakisté mohli na malý okamžik cítit jako doma. K duševnímu klidu napomáhalo heslo “Sláva rodu”, kdy si každý návštěvník mohl uvědomit, že je součástí rodu, a nikoli občanem České republiky, ke které značná část přítomných lidiček nemá zrovna hezký vztah.

Zdeněk Ponert volá po “soudržnosti občanů” zejména pro ultranacionální věc, kvůli které šavluje nejrůznějšími rádoby vlasteneckými termíny odkazujícími k historicky a faktograficky upravenému slovanství. Přes zimu ve Vsetíně by rád začal s rodovými obcemi, takzvanými rodovými občinami, jež by chtěl samozvaný minivůdce slovanů v následujících časech vytvořit například nákupem budov a území, nebo obsazením nějakého místa, kde by tito podivíni mohli provozovat své hrátky na slovanské rody zaručeně neslovanských zvyků a mýtů věnovaných z náruče matky Rusi.

Když to nevyšlo s Holešovskou výzvou a nejrůznějšími pokusy přidružit se k ultranacionálům, je tu koncept dalších zhovadilostí, nad kterými nevěřícně mávne každý soudně přemýšlející člověk. Absurdní plány s absurdními skutky naštěstí vylučují tohoto člověka prakticky z jakéhokoli vlivu ve společnosti.

Zdroj: screenshot z Youtube

Na místě nechyběl ani Ponertův obytňák, ze kterého  přítomní dobrovolníci vynášeli dřevo k dalšímu pokračování potlachu tragikomiků, který končil táborákem, na němž si skálopevní pseudovlastenci ukuchtili pár tučných párků i buřtíků.

Každá společnost má své podivíny. A Zdeněk Ponert je jedním z nich. Pražský taxikář přináší báchorky o árijcích a spolu s tím si protiřečí, když hovoří o rodu, zatímco na svém stánku má cosi o národu. Rod a národ opravdu nejsou to samé.

Zdeňka Ponerta nemůže nikdo brát vážně. Představuje slepou část českého ultranacionalismu, které propadá jen velmi malá a nepodstatná část domácích xenofobů. Jeho názory jsou k smíchu a přesně tak se musí tento člověk vnímat. Hon za neexistujícím státem s neexistujícími dějinami a neexistujícími fakty jsou skutečně směšné. Podobné touhy nevyšly v minulosti a nejspíš nevyjdou ani teď.