Ani 125 000 uprchlíků nebylo před více než sto lety ohrožením pro české země

Boje mezi Rakousko-Uherskem a Německem na jedné straně a Ruskem na straně druhé v období první světové války zasáhly oblasti Haliče a Bukoviny. Vojenská vřava se přenesla také skrze městečka obývaná židovskými obyvateli, kteří z obav před válečnými hrůzami utíkali do západní části habsburské monarchie, jejíž součástí bylo České království.

První vlna uprchlíků přicházela už v samotném začátku války. Někteří z nově příchozích odcházeli dobrovolně z obav před chováním armád, jiní byli vojsky evakuováni jako nespolehlivé obyvatelstvo, zatímco při rozhodování o tom, kdo bude a nebude odsunut rozhodovaly předsudky a v případě Židů také antisemitismus některých vojáků. Hromadné vlakové transporty směřovaly do okolních zemí.

V roce 1915 se v Praze a jejím okolí nacházelo na 30 000 židovských uprchlíků a v celých Čechách a na Moravě do konce první světové války zde bylo až 125 000, povětšinou Židů, v nouzi prchajících z oblastí bojů. 

Co by na to asi řekli současní čecháčkové? Možná by většina z nich převlékla islamofobii za antisemitismus, protože do českých zemí přišlo přibližně tolik Židů, kolik se jich k judaismu oficiálně hlásilo.

Váleční uprchlíci přicházeli, a tak vznikala potřeba po zakládání uprchlických táborů, ve kterých desítky tisíc lidí byly nuceny zůstat. Později, když lidí přibývalo a přibývalo, upouštělo se od uprchlických táborů a lidé v nouzi byli umísťováni v menších skupinách na území českých zemí s tím, že dostanou menší státní podporu, pokud přistoupí na požadavek omezení pohybu po okolí. Jedním z cílů strastiplné cesty židovských uprchlíků z Haliče bylo severočeské Mostecko. Zde bylo umístěno na 1000 příchozích uprchlíků.

Pomoc kromě státu poskytovaly židovské spolky, obce, města…každý uprchlík musel projít karanténou, očkováním a uprchlické děti musely navštěvovat školu buď s ostatními dětmi českými, nebo docházely do vzdělávací instituce vytvořené speciálně pro děti uprchlíků. Dospělí uprchlíci pracovali v továrnách, řemeslné výrobě, nebo sloužili v armádě.

S výzvou o financování pobytu židovských uprchlíků místodržitelský rada v Mostě 13. listopadu 1914 dokonce vydal prohlášení, ve kterém se obrací na obyvatelstvo, “aby přispělo odpovídajícími dary ke zmírnění nouze těchto chudých. Žádoucí jsou zvláště peněžní dary, teplé oblečení, přikrývky, slamníky, kuchyňské náčiní“. Jednotliví uprchlíci následně dostávali 70 haléřů denně – tato částka byla do konce války několikrát navýšena, ale nikdy nepokryla náklady na živobytí. Péčí o uprchlíky od měst a dalších lokálních úřadů od léta 1916 převzal státní Výbor pro péči o uprchlíky ve spolupráci s nejrůznějšími spolky.

Uprchlíci se následně museli vracet do své domoviny ve dvou vlnách, kdy nadvládu nad jejich domovinou získali znovu Centrální mocnosti. Poprvé se tak stalo v roce 1916 a podruhé v létě 1918.

Úřady se často nedostatečně zajímaly o to, zda je v místě určení návratu uprchlíků bezpečno. I když boje skončily, oblast návratu byla značně zdevastovaná a například v Polsku a na Ukrajině vládla silná nenávist vůči Židům. 

Nenávistné postoje se nevyhnuly ani židovským uprchlíkům v českých zemích.

Díky tomu návrat do Haliče nebyl vůbec bezpečným, protože zde docházelo k násilnostem a nejrůznějším pogromům směřovaným na navracející se Židy. Aby toho nebylo málo, určité antipatie, nebo dokonce ponižování se nacházelo také v Čechách. Židé z Haliče a Bukoviny se odlišovali od Židů místních. A to nejen jazykově, ale také kulturně a vzhledově. Jednalo se především ve valné většině o ortodoxní Židy hlásící se k chasidismu, hovořící jazykem jidiš, chodící po ulici v kaftanu, na hlavách mající pejzy.

Oproti tomu domácí Židé byli zcela integrováni do české společnosti a “ti Židé z Východu” byli velmi často terčem předsudečných nenávistí, a to dokonce i z úst některých českých Židů.

K předsudkům přispívalo umisťování do uprchlických táborů, kde pomoc poskytovaly židovské spolky a organizace. Uprchlíkům byla zajištěna košér strava i dodržování náboženských zvyklostí chasidismu. Neznalí a dokonale hloupí lidé si díky tomu uprchlíky z táborů označovali za uprchlíky židovské, v tom nejhorším slova smyslu podle hospodských předsudků, jež se draly ven na světlo boží. Zažitý antisemitismus útočil.

Konkrétně vzato, uprchlíci z Bukoviny a Haliče byli považováni za nečisté, nedovzdělatelné, neduživé a náchylné k nejrůznějším nemocem…byli pokládáni za podměrečné židy…

Za konkrétní příklad by mohlo posloužit nařízení pražského magistrátu z konce února 1917: “Mezi haličskými izraelitskými uprchlíky se rozšiřuje skvrnitý tyfus. Proto prohlásilo místodržitelství všechny haličské izraelitské uprchlíky za podezřelé ze skvrnitého tyfu. Jelikož existuje nebezpečí rozšíření této epidemie u pražského obyvatelstva, zakazuje pražský magistrát od nynějška napříště užívání elektrických tramvají všem haličským izraelitským uprchlíkům a upozorňuje, že nadále nesmějí být připuštěni k jízdě elektrickou tramvají.

V úřednickém žargonu sehrál hlavní roli předsudek, kdy každý haličský Žid musí být nemocen tyfem, a proto nesmí cestovat tramvají. To je opravdu neskutečné. Část lidí je vyjmuta z hromadné přepravy jenom proto, že pochází z Haliče…je to takový malý kousek apartheidu uprostřed Evropy. Takové nařízení by se líbilo dnešním xenofobům a rasistům.

Pražské nařízení se obrátilo také proti českým Židům, kteří byli následně vykazování z prostředků hromadné dopravy, nebo z míst vyžadujících čekání, stání s větším počtem lidí. 

Uprchlíci, pokud chtěli příděl jídla, museli čekat ve frontě s ostatními českými chudými. Po vydání pražského nařízení byli tito lidé z front vylučováni, a pokud chtěli jídlo, museli za úplatu požádat někoho jiného, aby za ně vystál frontu. Jenže haličtí Židé byli chudí, a tak často neměli dostatek prostředků na získání jídla, na které měli jinak zdarma nárok.

Během první světové války se situace v zemi zhoršovala, a tak “východní Židé” byli jednoduchým terčem všech omylů, chyb i nedostatků, ke kterým docházelo. 

Za nedostatek paliva, oblečení, potravin mohli židovští uprchlíci, kteří byli obviňováni také z toho, že zboží kradou a prodávají na černém trhu, kde ho za předražené ceny prodávají. Nenávist rostla, rostla, až na konci války eskalovala ve fyzické násilí.

Antisemitismus namířený vůči židovským uprchlíkům byl přítomný i po vzniku Československa, kdy “východní Židé” byli v nejrůznějších článcích vykreslováni jako nepřátelé nového státu.

Zejména v roce 1919 eskalovala nenávist vůči židovským uprchlíkům, kteří se nevrátili zpět do své domoviny, v antisemitská setkání občanů ve městech. Docházelo k demonstracím i rozšiřování vysoce nenávistných, antisemitismem překořeněných letáků vytvářejících z židovských uprchlíků ty nejzákeřnější a nejhorší individua v okolí. V letácích se objevují věty typu: “jsme prodaní. Úřady jsou podplaceny a nadržují židům. “….nepřipomíná vám to vzhledem k vyjadřování současné krajní pravice něco?

Ve skutečnosti se úřady snažily tyto uprchlíky dostat pryč ze země, a to bez ohledu na to, zda je Polsko, nebo dnešní území Ukrajiny bezpečné.

Od té doby se Československo snažilo, aby “východní Židy” nemuselo přijímat. A s nimi také ostatní židovské uprchlíky.

To se týká také třicátých let, kdy antisemitská hysterie stoupala jako krevní tlak při vysoké hypertenzi. Je to velmi smutné.  Bohužel, antisemitismus i ve státní mluvě sehrál velmi významnou roli v otázkách poskytnutí, nebo neposkytnutí azylu v Československu. I proto bychom měli dbát na to, aby vláda o poskytnutí statutu uprchlíka nerozhodovala na základě jakýchkoli předsudků, nebo náboženských vyznání, protože tohle tady už jednou bylo. Tedy alespoň v období první a druhé republiky.

Zároveň bychom si měli vzít ponaučení, že ani těch 125 000 uprchlíků před více jak devadesáti lety neznamenalo konec, nebo zkázu. České země to přežily. A proto je až neuvěřitelně trapné, když se někteří lidé obávají nějakých dvou tisíc uprchlíků, přestože Česká republika je mnohonásobně bohatší, než staré Československo prvorepublikového období.

Uprchlíci nejsou ohrožením. Ohrožením jsou projevy nenávisti, proti kterým bychom měli bojovat.