Kdyby mohli lidé volit korespondenčně, možná by Zeman nevyhrál

Korespondenční hlasy rozhodly v rakouských prezidentských volbách. Krajně pravicový, silně populistický a nesnášenlivý kandidát Svobodných díky tomu dostal přes prsty. Možná, kdyby bylo korespondenční volení zavedené také v České republice, byla by volební účast krajanů v cizině mnohem vyšší a volby mohly skončit úplně jinak s porážkou Miloše Zemana. 

Volební systém v Česku je svým způsobem zastaralý, protože nedovoluje to, co je běžné ve dvaceti čtyřech zemích Evropské unie. Volič z Prahy může leda tak vyplnit hlasovací lístek, nakráčí do hlasovací místnosti, aby následně obálku vhodil do hlasovací urny. Jednoduchý úkon si žádá mnoho času, a dokonce nutí aktivního voliče setrvávat v nepřízni počasí.

Velká Británie, Spolková republika Německo, Estonsko, Rakousko, Španělsko, nebo Itálie nabízejí volby mnohem modernější, levnější a flexibilnější. Lidé si zde mohou na úřadech zažádat o korespondenční formu volení, kdy postačí vyplněný hlasovací lístek poslat v obálce na příslušný obecní úřad, který zásilku následně odevzdá příslušnému statistickému úřadu. 

Volit tímto způsobem mohou krajané s domácím občanstvím, toho času žijící v cizině. Korespondenční forma je určena pro pohodlí občana, jemuž je díky korespondenci umožněno volit, aniž by musel v případě pobytu v zahraničí stovky, tisíce kilometrů cestovat na příslušný zastupitelský úřad. Původně korespondenční způsob volení byl vyhrazený diplomatům, vojákům, posádkám plavidel, dělníkům na stavbách, zaměstnancům Evropské unie, OSN nebo jiných mezinárodních institucí. Teprve poté se tento způsob zasílání hlasů rozšířil i na ostatní obyvatelstvo.

Jak již bylo řečeno, část korespondenčních voličů mohou představovat krajané s domácím občanstvím pobývající v zahraničí ale podstatnou roli mezi korespondenčními voliči sehrávají také místní obyvatelé, kteří nemohou, nebo nechtějí navštívit příslušnou volební místnost. 

Paušalizace vztahující se pouze na krajany s domácím občanstvím je nesprávná a velmi zavádějící. Chtěl by snad někdo vzít krajanům šanci na pohodlné volby bez nutnosti cestovat stovky kilometrů na zastupitelské úřady? Rakušané žijící v zahraničí nejsou cizáky a měli by mít možnost zasáhnout do dění ve své vlasti. Podobně by stejnou šanci měl dostat český volič. Krajané v zahraničí s českým občanstvím sice od roku 2000 mohou volit, ale musejí kvůli tomu podstupovat strastiplnou cestu na daleký úřad, což mnohdy představuje překážku obrovské vzdálenosti k volební urně.

České korespondenční volby byly poprvé na obzoru v roce 2005, kdy senátní návrh díky odmítavému postoji ODS a KSČM neprošel. Tehdy se úprava zákona týkala pouze voleb do Poslanecké sněmovny a korespondenčně mohli volit jen Češi žijící v zahraničí déle než 50 dní. Od roku 2009 byli korespondenční formě voleb nakloněni politici KDU-ČSL, Strana zelených, SNK Evropští demokraté, ODS i ČSSD, avšak jakákoli přání s kladnými ohlasy nenašla patřičnou podporu.

Další legislativní pokus o zavedení korespondenčního volební přišel před necelými dvěma roky v podání poslanecké iniciativy Marka Ženíška, jež sněmovním tiskem 676/0 přivedl do parlamentních, komunálních, ale také prezidentských voleb možnost korespondenčního hlasování. Návrh příslušného zákona byl 18. prosince 2015 rozeslán poslancům. O tři dny později se k novým částem paragrafů vyjádřila neutrálně vláda a své stanovisko 19. ledna 2016 rozeslala zákonodárcům. Korespondenční forma volení se tehdy měla v parlamentu probírat na 47. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 24. května 2016. Bohužel, Ženíškovo snažení vyšlo vniveč. A zákonodárci raději inovaci volebního zákona odmítli.

Zamýšlený Ženíškův koncept navržené legislativy byl jednoduchý:

Úřad na voličem zadanou adresu pošle “voličský balíček”, ve kterém se bude nacházet poučení, identifikační lístek, volební lístek a dvě obálky. Volič vyplní identifikační lístek společně s volebními lístky, které následně uloží do obálky. Pokud si volič na volby vyžádal voličský průkaz, přiloží jej společně s identifikačním lístkem a hlasovacím lístkem v obálce do druhé korespondenční obálky a následně na vlastní náklady zašle na adresu konkrétního úřadu.

Přihlásit se ke korespondenční formě volení může zájemce jak osobní návštěvou obecních, nebo městských úřadů, tak elektronickou formou pomocí datových schránek, nebo písemnou formou. Spoluobčané žijící v zahraničí tak nemusí navštěvovat zastupitelský úřad dvakrát(jednou pro voličský průkaz, podruhé odevzdání volebních lístků v prostorách zastupitelského úřadu).

Ovšem samotná cesta ke korespondenčnímu hlasování nebude snadná. Už z neutrálního doporučení Sobotkovy vlády bylo vidět, že kabinet není kvalitou předkládané legislativy nadšen, ani znechucen. Korespondenční volby přinášejí, objektivně řečeno, podstatná rizika, která se v “tradičním způsobu nenacházejí”. Kvůli těmto rizikům bylo stanovisko minulé vlády neutrální. Ministři nebyli pro ani proti.

Pokud by se zákonodárci přeci jen rozhodli někdy v budoucnosti pro zavedení korespondenční formy voleb, mohli by si vzít příklad z výtek a chyb vyčítaných a předkládaných v roce 2015 Markem Ženíškem.

Nedostatky Ženíškovy korespondenční formy voleb by se daly shrnout do několika bodů:

  1. Málo času na vyplnění, odeslání a doručení hlasu: návrh zákona stanovil, že volič se musí přihlásit 35 dnů před konáním voleb. Úřad má poté 10 dnů na zpracování žádosti a odeslání materiálů statistickému úřadu. Volební lístek má 25 dní na to, aby došlo k zaškrtnutí kandidáta voličem, vložení do obálky a odeslání. V mnoha zemích poštovní služby fungují mizerně a volební lístek by mohl přijít na úřad mnohem později než za 25 dní. Na Slovensku je lhůta na korespondenční hlasování o 15 dnů delší a volič se může ke korespondenčnímu způsobu hlasování přihlásit ihned po vyhlášení voleb.
  2. Částečně nevhodný byl také ideový přístup Ženíška a jeho týmu, kdy se v důvodové zprávě k navrhovanému zákonu píše: “Navrhujeme zavést korespondenční volbu jen v těch volbách, kde nákup hlasů de facto nehraje roli”…….to je naprostý nesmysl zbytečně shazující dobře myšlenou novelizaci do horkých kamen. Teoreticky se hlasy dají kupovat v jakýchkoli volbách, tedy i těch korespondenčních.
  3. Vláda ve své důvodové zprávě uvedla, že není řešena otázka případné manipulace s vůlí voliče: v případě korespondenční volby podle mínění ministrů chyběla garance toho, že volič není při volbě pod nátlakem nebo vlivem jiné osoby……jenže to není jisté ani u klasického způsobu volení, kdy klidně doma může partnerka roztrhat volební lístky a svého manžela donutí k volbě strany, jež by si volič nikdy sám nevybral. 
  4. Korespondenční forma voleb v návrhu poslance Ženíška nebyla podle názoru vlády zajištěna proti podvodům:  ale to není ani klasická forma voleb. Voličský průkaz je papírová průkazka s razítkem, který není příliš složité padělat. Podvodů se může dopustit prakticky kdokoli. Volební komise nezjistí, jestli občan s desetkrát rozmnoženým voličským průkazem nevolil na deseti místech v oblasti.
  5. Návrh zákona nespojoval se zasláním hlasovacích lístků pro korespondenční hlasování zánik oprávnění voliče hlasovat ve volební místnosti:  návrh zákona skutečně výslovně nezakazoval v případě korespondenčních voleb volit ve volební místnosti, ale v praxi je takové dvojí volení prakticky nemyslitelné.
  6. Navrhované ustanovení § 5 zákona o volbách do Evropského parlamentu umožňovalo korespondenčně hlasovat jen občanům České republiky a nikoli občanům jiného členského státu Evropské unie s bydlištěm v České republice: to bylo v rozporu s čl. 20 odst. 2 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie. V tomto ohledu se opravdu jednalo o vážné nedostatky, které by se daly změnit pozměňovacími návrhy. 
  7. Návrh zákona obsahoval části, které nebyly uvedeny v důvodové zprávě:  v tomto případě se jednalo pouze o formální nedostatky
  8. V návrhu zákona chyběla přechodná ustanovení, která by upravila, jak bude postupováno v případech, kdy by navrhovaná úprava nabyla účinnosti v době po vyhlášení voleb: zde se jedná o čistě formální záležitost, kterou je možné bez problémů doplnit
  9. Obecná část důvodové zprávy byla zpracována v oblasti finančních a hospodářských dopadů nedostatečně: podle tvrzení vlády není jasné, jak to bude ve volbách do Evropského parlamentu a nejsou zohledněny finanční dopady korespondenčního volení na rozpočty obcí a měst, které by zásilkou do vlastních rukou byly zcela nepochybně finančně zasaženy.

I přes značné problémy, které korespondenční volby přinášejí, je jejich neexistence v českém volebním zákoně demokratickým deficitem, který by bylo třeba v zájmu pokroku zacelit. Pokud se zákonodárci poučí a vyvarují chyb uváděných například v Ženíškově podání, mohla by Česká republika získat legislativu usnadňující volby zhruba 300 000 spoluobčanům žijícím v zahraničí. Pokud by korespondenční formu využila jen malá část z nich, mohl by mít korespondenční styl voleb významný vliv na prezidentské volby, zatímco pro ty parlamentní by představoval jen nepatrnou kapku v moři.

A co je pro korespondenční formu voleb nejdůležitější…tato doplňková forma voleb přináší pohodlí spoluobčanům…a to by mohl být jasný důvod k tomu, aby takové hlasování v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky prosadili.