Říšští občané chtějí zpátky Německou říši, zatímco současné Německo vůbec neuznávají

V Německu je několik velmi malých neonacistických a krajně pravicových spolků těžících hlavně z nenávisti vůči uprchlíkům, muslimům, homosexuálům a dalším minoritám ve státě. Některé z nich si hrají na bojůvky, organizují branné tábory a se slzou v oku vzpomínají na období nacistického Německa, kdy esesáci vyvolávali hrůzu v širém okolí. 

Jednou z takových organizací je poměrně známý spolek neonacistů, tzv. Říšských občanů, na první pohled se postupně rozšiřujících do podobenství velmi ošklivé skupinky násilnických radikálů přemítajících za bílého dne s otevřenýma očima dokořán o velkém jednobarevném Německu, kde jedinou myslitelnou státní hranicí je ta z roku 1937. Ve skutečnosti jejich početnost není tak velká, jak by se mohlo zdát.

Hnutí Říšských občanů je tvořeno řadou malých skupin a spřátelených jednotlivců sdružujících se především v Brandenbursku, Meklenbursku-Předním Pomořansku a Bavorsku.

Zde také dochází k organizování branných táborů, na nichž se frekventanti učí nejrůznějším technikám boje. Předním nepřítelem nahnědlých ideálů je Spolková republika Německo, jejíž existenci jednotliví členové neuznávají, a proto také odmítají platit jakékoli daně státu, který podle nich odporuje všem zásadám němectví. Jediné, co uznávají, je existence Pruska označované zmiňovanými neonacisty jako “Knížectví Německa”. Spolková republika Německo je těmito fanatickými xenofoby považována za stát ovládaný světovými mocnostmi.

První organizace Říšských občanů vznikla v roce 1985 v Zehlendorfu, ve čtvrti na jihozápadě Berlína.

Jejím zakladatelem byl bývalý dispečer Německé spolkové dráhy Wolfgang Ebel, který sebe sama považoval za zplnomocněnce Německé říše i kancléře říšského prezidenta Výmarské republiky, kterou hodlal znovu vytvořit a sjednotit.

Na svou stranu lákal zájemce především pohádkami o navracení důstojnosti Německu odejmutím vlády okupačním mocnostem. Jednoduchá Ebelova písnička přilákala věrné, a tak samozvaný kancléř neexistujícího státu, Německé říše, svým nejbližším rozdával fiktivní místa v ještě fiktivnější říšské vládě. Kromě toho také virtuálně odvolával, jmenoval soudce a dokonce jako dokonalý diktátor sepisoval na ušmudlaný papír rozsudky smrti nad těmi, kdo stáli v cestě Říšským občanům. O všech svých krocích formou dopisů informoval úřady, dokonce i místní ambasádu USA. Kupodivu Wolfgang Ebel nebyl nikdy za své činy souzen, trestán, protože měl, lidově řečeno, papíry na hlavu se dvěma psychiatrickými nálezy.

Psychicky narušený člověk stál před několika desetiletími za vznikem Říšských občanů, z nichž někteří v průběhu času samozvaně zakládali v rozporu se zákony své vlastní “nezávislé státy” jako byl například ten v roce 2009 médiím známý jako “Knížectví Germania”. 

Někteří Říšští občané v sobě vidí legitimní zástupce Německé říše a jiní si zakládají své virtuální státečky.

Protože se krajně pravicovým nadšencům nedostává peněz, zkoušejí činnost svých spolků maximálně zpeněžit skrze vydávání modrých pasů, řidičských průkazů, triček, vlajek a dalších kýčovitých a značně předražených cetek sloužících mimo jiné také k propagaci navenek. S tímto konceptem přišel jako první již zmiňovaný Ebel.

Říšští občané neuznávají zákony současného Německa, a tak je jim naprosto jedno, že německé zákony nedovolují vlastní vydávání pasů a řidičských oprávnění 

Když to přináší peníze, je všechno v okolí nepodstatné. Peníze od zájemců se shromažďují a spolu s tím vznikají touhy o “profesionalizaci” a pokusy proniknout dále, než na dvorek šéfa jedné z radikálních buněk. Snahy by sice byly, ovšem tíha reality nedovoluje přílišně velkému rozvoji, i když někteří novináři s hrůzou v očích píší články o tom, jak se společenství Říšských občanů rozrůstá a pokouší se o jakousi armádu. Ve značné části se jedná o přehnané reakce, kdy snahy nutně nemusejí znamenat stoprocentní úspěch.

Spolkový úřad pro ochranu ústavy odhaduje, že v Německu existuje pouze několik stovek Říšských občanů. Předpokládá se, že v Braniborsku existuje největší buňka o 150 – 200 členech. 

Základní ideologií zmiňovaného hnutí je antisemitismus, islamofobie, pravicový populismus a nejrůznější deriváty nacistických ideologií, k nimž se jednotliví účastníci extrémismu hlásí. Boj proti současnému režimu je základním postojem Říšských občanů. Zároveň je posilována myšlenka, že Německo není suverénní a je stále okupované světovými mocnostmi. I proto Říšští občané říkají, že je Německo stále ve válce a Německá říše z let 962, 1871 a 1933 – 1945 stále existuje. Současné Německo není v mysli extrémistů státem, protože není ničím jiným, než zahraničím ovládaná firma. Kombinace těchto  přesvědčení vytváří omáčku radikalismu, se kterým se tito pomýlenci vnitřně ztotožňují.

Kapitulace je projevem nevlastenectví. Mezinárodní právo neexistuje, protože je právem okupantů a minority nemohou mít svá práva, protože by tím docházelo k ubírání práv skutečných, pravých a zaručeně bílých Němců. V myslích Říšských občanů existuje stále pokračující Německá říše, jejíž existenci ničí nejen Spolková republika Německo, ale také vlivné státy ze zahraničí.

Kdyby Říšští občané existovali v Česku, nebo měli nějaký vliv na český stát, možná by se k nim přidali proruští čecháčkové – fanoušci Miloše Zemana, protože v mnoha postojích vystupujících například proti nevládním organizacím, USA, menšinám, islámu, judaismu mají němečtí xenofobové s těmi českými totožný názor. Však se také představitelé Říšských občanů zúčastnili mnoha protimuslimsky orientovaných demonstrací organizovaných Bergidou, nebo Pegidou.

V oblasti členství mezi Říšskými občany se většinou jedná o muže starší padesáti let, pocházející ze sociálně slabých rodin. Nevzdělanci se základoškolským, nebo učňovským vzděláním hledají cestičky přátelství a ideového nalezení viníka za vlastní chyby, až své vysněné společenství naleznou právě v Říšských občanech, některými soudci označovaných za teoretiky spiknutí. Ženy zde  představují jen 20 % členů.

Nebezpečnost Říšských občanů není ani tak v jejich počtech, ale především v míře radikalismu, kterou se vyjadřují. 

Kromě fyzického napadání starostů, radních i veřejně známých odpůrců radikalismu dochází k velkému podávání stížností ve snaze zahltit úřady v jejich činnosti. Branný výcvik je využíván také k nezákonnému vniknutí do soudních budov, ze kterých skupinky Říšských občanů ukradnou jednotlivé spisy. Něco podobného se stalo v Bavorsku, nebo Wittenburgu, kde extrémisté plánovali podobnou akci vůči místní radnici, aby nemohly být zpracovávány prohřešky jednotlivých členů.

Útoky na instituce státu jsou stále častější, a tak se ochranky úřadů školí na odražení jednotlivých ataků. 

Fackou zastupiteli to začíná a hrozbou soudci s nožem v ruce to končí. Policie při prohlídkách domů členů Říšských občanů nalezla nedávno celkem velké množství zbraní a střeliva. Jak již bylo v článku řečeno, některé skupinky Říšských občanů se pokoušejí o vytvoření vlastní “armády”. Skupina “Svobodného státu Pruska” byla jednou z těch, co se pokoušela o vytvoření vlastní milice za pomoci zbraní pašovaných z ciziny. Podobně jednala jiná skupinka v Meissenu, která se za pomoci ozbrojených členů pustila do vydírání a vyhrožování policistům a soudcům…ovšem tato vysoká hra jim nevyšla. Říšští občané v Meissenu byli odsouzeni na dva a půl roku vězení. Ale to těm nejradikálnějším nevadí. Nějaký kriminál z nich dělá ideové mučedníky.

Uvězněním Říšských občanů dochází k potvrzení některých spikleneckých teorií, kdy režim manipuluje s občany, a tak ty, kteří nalezli pravdu, raději uvězní. Vzniká epos o neonacistických hrdinech – zastáncích “obyčejných Němců”.

Radikálové s pomocí smradlavé omáčky na konci se snaží obhájit svá jasná selhání. Ale to je typické jednání extrémistických skupin, protože heroizací porušovatelů zákonů dochází k podržení sjednotící myšlenky před zraky těch nejradikálnějších, i když ani s novými hvězdami na plakátech nijak megavýznamně neroste vliv Říšských občanů.

Policie aktivně vystupuje vůči zmiňovaným extrémistům, a tak je naprosto mimo mísu hovořit o nějaké silné armádě Říšských občanů, protože ta neexistuje v pravém slova smyslu. Nicotní neonacisté e snaží, ale rozhodně nevyniknou, i když by si to sebevíc přáli.